1.) MPZ Husitská ulice ,Muzeum a historie dolování v krupce A HRAD KRUPKA

Naše putování začneme v samém srdci Městské památkové zóny v Husitské ulici, na unikátním náměstí ulicového typu, dříve nazývaném Tržní náměstí.

Zde se nachází Muzeum Krupka, které můžeme také navštívit. Muzeum je umístěno v původně renesančním městském domě a jsou zde instalovány stálé expozice věnované těžbě cínu, přírodě a historii zdejšího regionu. Zajímavý je i oddíl paleontologie a mineralogie. Atrakcí je výstava modelů hub rostoucích v českých lesích. Více o muzeu se můžeme dozvědět na:  www.krupka-mesto.cz/muzeum-krupka/d-1751

Pokud vynecháme historii města Krupky, o které se můžeme dozvědět více i jinde, např. na:  www.krupka-mesto.cz/historie-mesta/ds-50/p1=52  a další zajímavosti nesouvisející s hornictvím v Krupce, dozvíme se zde třeba, že hlubinné dolování cínovce v okolí Krupky má své počátky nejpozději v 13. st. a s přestávkami trvalo bez mála 800 let. Podobně dlouhou historii báňského podnikání se v České republice může pochlubit snad jen zlatorudné Jílové a stříbrorudná Příbram, popřípadě Stříbro. Přestože Krupka patří  k velkým krušnohorským revírům, o zdejším dolování, zejména v nejstarším období, se zachovalo poměrně jen málo údajů. V letech 1528 až 1530 a 1547 až 1615 sice doly spadaly pod státní správu, stát v nich však nepodnikal a místní drobní podnikatelé zprávy o dolech nepotřebovali - většinou na nich sami pracovali. Navíc část písemností zničil požár radnice při válečných akcí roku 1633 a většinu zbytku spálila po smrti báňského správce Zappeho roku 1791 jeho vdova. Podle nejnovějších průzkumů pracovala v okolí Krupky více než stovka šachet a přes 70 štol, staré haldy a důlní mapy však svědčí o ještě daleko větším počtu. Významné rudní struktury totiž měly většinou plochý úklon, což v kombinaci se značně svažitým terénem bylo vhodné pro zakládání mnoha maloprovozů s nehlubokými šachtami. Tomu odpovídala i většina zdejších štol o šířce jen 60 až 70 cm a výšce vhodné shrbeného člověka; u jedné z nich byla zjištěna výška dokonce jen kolem 40 cm. Důvod byl zřejmý: pro zdejší podnikatelé i havíře bylo ekonomické rubat co nejmenší množství jaloviny. Rozsáhlejší byly jen hlavní dědičné štoly a doly na Komáří hůrce. Jednou z krupeckých zvláštností byly důlní míry. Nerozlišovalo se zde totiž mezi rozměry měr na primárním ložisku a na rýžovišti, ačkoliv všude jinde byly propůjčky na rýžovištích větší. Tzn., že dolování začalo využíváním ložisek na povrchu a plynule pokračovalo do hloubky. Druhou zvláštností byla existence úpraven a hutí na hraniční říčce Mohelnici, kterou usnadňovala nelegální pašování cínu. Nejprve z Čech do Saska, aby těžaři unikli placení desátku a cla, později se však naopak méně kvalitní, ale značně levnější cín ze Saska do Čech, aby podnikatelé vydělali na výhodnější ceně v organizovaném výkupu. Většího rozsahu dosáhlo dolování v Krupce během 13st., další rozmach prací pak nastává na přelomu 14 a 15st., v první pol. 15st. však i v důsledku husitských válek opět přichází stagnace. V Krupce pracovali spíš malí místní podnikatelé a jen několik málo větších těžařstev bylo schopno investovat zisky z nově objevených ložisek u saského Altenbergu do tehdy jich hlubších a nákladnějších dolů na Komáří hůrce a razit několik významných dědičných štol směřující k dílům na žíle Lukáš a především e Komáří výšce. Jednou z nejdůležitějších dědičných štol, bylo štola Dürrholz (Duršlovka), zmiňovaná již v roce 1487, po  jejímž dokončení na konce 15st. těžba opět narůstá. T roku 1444 pochází zlomek báňského řádu Jana z Koldic, který podle zachované části textu řešil jen menší část běžných problémů. V letech 1477 a 1487 vydaly další dva báňské řády Timo z Koldic a Arnošt ze Šumburka,  V letech 1514 až 1518 pak vznikl společný horní řád pro Altenberg, Geising, Komáří hůrku a jiné cínové doly, který se zaměřoval především na Krupku. Doplněk Báňského řádu z 24- 7. 1532, který vznikl na základě dohody těžařů se Zdeňkem Lvem z Rožmitálu, usiloval hlavně o nerušené ražení a užívání krupeckých dědičných štol. Měl význam i v tom, že jeho článek 2. obsahuje první zaznamenaný pokus o výkup cínový rudy. Následující pokus Ferdinanda I. z roku 1549, který měl trvat 20let, ztroskotal na druhotné platební neschopnosti králova společníka Mayera. Jedna se nepodařilo zřídit stejný monopol také v Sasku a levnější Saský cín byl pašován do Čech a vykupován za vyšší cenu, jedna těžaři přijímali od Mayera zálohy, ale cín nedodávali v čas, nebo jen nedostatečně a nevraceli peníze. Přesycení trhu saským cínem pak ceny srazilo a krupecké dolování uvázlo. Jednou z mála konkrétnějších zpráv o poměrech na dolech v Krupce a okolí včetně Cínovce je relace Hornoslavkovských horních úředníků Neumana a Huebmaiera ze 7. srpna 1568. Na Komáří hůrce se podle nich dolovalo při povrchu ve stařinách a odtud se do císařské vláhy posílala většina cínu. Do hlubiny se už nedostali, jen konstatovali, že z pilířů lze ještě několik let získávat rudu. Závěr zprávy zdůraznil, že celý revír je v úpadku, staré doly jsou vyrubány, a není žádné nové ložisko, které by umožnilo snadnější a výhodnější provoz, že stoupovny rudy jsou ve špatném stavu, u hutí chybí uhlí a tím se zdržuje odvádění a rubní cínu. Navrhovali vypsat prémie na odkrytí nových žil, a poskytnout větší dotaci na výkup rudy. Roku 1575 uzavřel s těžaři další smlouvu o výkupu cínu frankfurtský purkmistr Albrecht Winss, ale vše dopadlo jako dřív. Těžaři nebyli schopni dodat cín dostatečně rychle a Winss se dostával do peněžní tísně. Spor se pak táhl až do 90. let 16. st.. Tehdy stoupající cena cínu a k tomu i menší výroba stříbra a mědi přesto umožnili pozvolné zvyšování výroba a to až do let 1619 až 1623. Od roku 1625 až do doby po skončení 30 leté války však krupecká kronika nezaznamenala žádnou produkci cínu. Až v 60. letech 17. st. nastalo mírné zlepšení. Zatím co v roce  1692 dolovali v revíru "sotva tři měšťané", roku 1693 už jich bylo 28 a roku 1649 byla přijata i žádost magistrátu o propůjčku, předtím dlouho zamítaná z příkazu vrchnosti. V letech 1695 až 1697 nechali Štemberkové na hradním nádvoří vystavět novou budovu pro panský horní úřad. V letech 1692 až 1700 byla na Komáří hůrce na místě již starší hornické kaple postavena barokní kaple sv. Wolfganga. Z let 1727 až 1734 se zachovaly účetní údaje o provozu dolu Glatz na Komáří hůrce, na kterém se podílela i vrchnost. Ročně se zde vyrobilo téměř 6 tun cínu a nepotvrdili se tak staré zprávy ze 16. st. o vyrubání ložiska. Kromě cínové se zde získávala i měděná ruda a těžařstvo vyrábělo i modrou skalici, a pak tzv. "kov" (slitinu mědi, cínu, arzenu a vizmutu) a menší množství čistší mědi. Důl Glatz se tehdy podílel téměř polovinou na produkci celého revíru. Konkurence saských revírů však přiváděla krupecké těžaře svými o 20 až 50% nižšími cenami do těžké situace. Nepomáhala ani ochranářská politika - zákazy dovozu cínu a kontroly u cínařů v letech 1766 až 1774, zda nepožívají pašovaný cín. Situaci zlepšilo až zřízení výkupných skladů (v roce 1770 v Praze, v Horním Slavkově a Jáchymov, od roku 1778 i v Hrobu). Zdejší doly byly sice stále schopné poskytovat poměrně značné množství cínu, výroba cínu však byla povětšinu ztrátová: například v letech 1764 - 1769 dostali těžaři za svůj cín 120507 zlatých a 15 krejcarů, ale jejich výdaje činily 140346 zlatých a 11 krejcarů. Proč se tedy výroba tedy udržovala? Jednak část ztráty kryla produkce skalice, mědi a bronzu, především se ale rentovalo pašování a černý prodej (český cín stál kolem 40zlatých za centýř, saský z Altenbergu kolem 30-35 zlatých). Teprve když od 70.let18st. bylo postihováno zpracování neoznačeného (pašovaného) cínu, omezila se poptávka po tomto lacinějším kovu a snížilo se tak i zkreslení kupecké produkce. Na kolísání výroby cínu měli vliv i válečné události, při kterých byl využíván bronz pro zbrojní výrobu (z části ve válkách po nastoupení Marie Terezie 1740-1763, především ale během válek s Francouzkou republikou a Napoleonem v letech 1792-1815 i v dalších obdobích), zatím co v mezidobí zájem státu o cín klesal. V 80.letch  18st. zastavil stát úvěr na rudné zásoby, roku 1786 byl uvolněn i dovoz zahraničního cínu a vyrovnala se konkurence mezi českými cínovými revíry (ostatní byly předtím státem podporovány, zvlášť Horní Slavkov). Ekonomická situace krupeckých dolů se přes to velmi mírně zlepšila. Roku 1805 byl ovšem perkmistr |Johan Zechelnucen konstatovat, že doly se nacházejí opět v kritické situaci pro nedostatek odbytu a peněz. Geolog F. A. Reuss na samém konci 18. st. uváděl, že ve všech dolech krupeckého revíru pracuje dohromady 179 mužů většinou pracujících těžařů nebo samostatných havířů. Tolik jich bylo i za těžké situace jen pro to, že pro ně nebylo v okolí žádné jiné zaměstnání. Pozdější největší podnikatelé Schiller a Lewald přesně charakterizovali situaci: "celý revír byl jako před staletími rozdělen mezi nesčetná těžařstva, z nichž žádné nebylo schopné zavést provoz odpovídající požadavkům nové doby, nýbrž celý provoz považovalo za určitý druh loterie, při které jeden udělal trefu druhý nikoliv… při malých rozměrech dolových polí nemohli být podniknuty větší vyřizovací práce, a když důl přece jen dobře vytěžil pěkné rudy, vzali lví podíl úpravna a huť." O d začátku 19. st. klesal počet provozů i produkce cínu, výroba měděné skalice skončila požárem závodu roku 1828 a s novým horním zákonem v roce 1854 skončila i dosud trpěná instituce samostatných havířů, kteří v kupeckém revíru představovali podstatnou část podnikatelů a těžili i ty rudy v kterých by se jinak vedený provoz ani nedotknul. Ještě roku 1840 bylo kromě claryovského komplexu podniků, především úpraven a hutí, v provozu dalších 24dolů, jež drželo 19 různých těžařstev. Roku 1851 již zůstala pouhá dvě těžařstva. V letech 1856 - 1861 všechen důlní majetek, včetně claryovských hutí a úpraven, přešel do rukou Lamberta Winkense z Halle a jeho dědiců, kteří je roku 1864 prodali prvním skutečně větším podnikatelům, inženýrům Filipu Schillerovi a Pavlu Lewaldovi. Schiller s Lewaldem provedli rozsáhlí průzkum ložiska, zvláště v okolí štoly Martin, jejichž zájem vzbudila i možnost těžby wolframových rud, a byla pro to znovu vyzmáhána šachta Král David (zvaná také Wolframová). Přestavěli úpravnu (v roce 1864 se mimo jiné v Krupce na Jindřichově stoupě poprvé objevil parní stroj), kyzové koncentráty s obsahem vizmutu prodávali do ciziny, cínové se zpracovali v nové huti a ve snaze získat prostředky pro další provoz povolili i jímání části důlních vod pro vodovod města Teplice. Jestliže v roce 1855 činila roční výroba 155 centnýřů cínu (zhruba 8 tun), v letech 1866 a 1867 to bylo 15-20 tun a v letech 1875-1877 dokonce 150 tun, přičemž v dolech bylo zaměstnáno kolem 60 horníků a v huti asi 12 dělníků. Tyto statistiky jsou však značně zkreslené tím, že po té co koncem 60. let mimoevropská konkurence srazila ceny cínu, zpracovávali Schiller a Lewald i cínový odpad a zahraniční, zejména bolivijské rudy. Na příklad roku 1885 se v Krupce vytěžilo 72 tun rudy, ale huť vyrubala 35,6 tuny cínu, tedy v podstatně víc, než by odpovídalo objemu těžby. Navíc tehdy začal rychlí rozmach hnědouhelných dolů, který odváděl značnou část dělníků z rudných dolů a způsobil růst mezd. Roku 1890 pak došlo vinou úpadku britského obchodního domu Baring Brothers k propadu světových cen cínu, což spolu s prudce rostoucí produkcí zámořského kovu zlikvidovalo prakticky všechny české cínové doly. Krupecký závod se udržel při životě jen zpracováním dovezených rud, surového cínu a cínového odpadu. Ještě roku 1912 měla Krupka jednoho dozorce se 13 dělníky v dolu i huti. V roce 1913 však již nebyla vytěžena žádná vlastní ruda a za první světové války roku 1915, byl důl i huť poté, co byl přerušen dovoz zámořského cínu a rud, dány mimo provoz. Nedostatek surovin donutil Rakousko- Uhersko otevírat mnohé uzavřené doly, což se stalo i v Krupce, kde krátce probíhala těžba na žíle Lukáš, a to hlavně na wolframit. Roku 1920 přešel závod do rukou Hugo Mautnera z Teplic, který se pokusil o obnovu těžby, hospodářská krize 30. let však jeho snahy utlumila. Za druhé světové války byly v roce 1940 cínové doly v Krupce znovu otevřeny. Po okupaci Čech byl zřízen rozsáhlý závod Zinnwalder Bergbau, který měl pobočky v Přebuzi, Hřebečné a v Krupce. Štolou Martin se těžili cínowolframové rudy ze žíly Lukáš, z křemenného pně v revíru Knötel se začal dobývat molybdenit, jehož těžba (spolu s draselným živcem) skončila až v roce 1956. PO válce průzkum cínowolframových ložisek v Krupce pokračoval v letech 1951-1985. V 60. letech byla intenzivně zkoumána žilná mineralizace v oblasti žíly Lukáš a Preisselberské pinky a také greiseny na Komáří hůrce. Po objevení skryté elevace preisselberského žulového pně se průzkum soustředil na zdejší masivní greiseny. Byly raženy štoly Preisselberg I., II. a III., nový Martin a štola 5.května, ještě v 80. letech bylo vyhloubeno také několik hlubokých (500-800m) vrtů, které ověřili průběh kontaktu albit-cinvalditové žuly. Potvrdil se sice výskyt dalších žulových těles ale bez ekonomického významu. Průzkumem křemenných žil s molybdenitem nad štolou 5.května ve Vrchoslavi, v nichž se v letech 1952-1969 těžil fluorit, pak těžené práce skončili. Ještě do 80.tých let 20století však probíhal zbytkový průzkum cínového ložiska v revíru Preisselberg štolou 5.května a štolou Nový Martin.

NA DOLNÍ MAPCE JE PRO PŘEDSTAVU HUSTOTY DŮLNÍCH DĚL V KRUPECKÉM REVÍRU VIZUALIZACE DLE ČESKÉ GEOLOGICKÉ SLUŽBY

Před muzeem můžeme spatřit morový sloup s barokní sochou sv. Františka Xaverského. V Městské památkové zóně stojí za zmínku také kostel Nanebevzetí Panny Marie, pozdně gotická dřevěná zvonice, kostel sv. Ducha, kostel sv. Anny a spousta dalších památek a zajímavostí. Více se můžete dozvědět třeba na:  100-1vkrupce.webnode.cz/

Z náměstí budeme pokračovat k Hradu Krupka, který stojí za tu malou zacházku a navštívení.

Hrad byl postaven před rokem 1330 jako strážní pevnost na ochranu cínových dolů, hornického městečka a obchodní stezky do Saska. Šternberkové nechali v letech 1695-1697 na nádvoří postavit budovu pro panský horní úřad. Dnes je zde hotel a restaurace. Z ochozů hradu a jeho věže se naskýtají nádherné výhledy jak do samotné Městské památkové zóny Husitská ulice, tak i na masiv Krušných hor s Komáří vížkou a především na Teplicko a České středohoří. Více o hradě se můžete dozvědět na:  www.krupka-mesto.cz/vismo/dokumenty2.asp?id_org=7526&id=1012&n=hrad-krupka

Odtud budeme pokračovat k naučnému bodu č. 2.) DŮLNÍ REVÍR STEINKNOCHEN A DĚDIČNÁ ŠTOLA DÜRRHOLZ. Půjdeme Horskou ulicí po modré turistické značce místní částí zvané Grunt směrem na sever. Po levé straně mineme studánku a až dojdeme k vodním nádržím na konci ulice, které sloužili v dřívějších dobách k výrobě ledu pro Krupský pivovar, opustíme modrou turistickou značku a nádrže obejdeme z pravé strany držíce se zeleného místního vycházkového okruhu. Jdeme údolím Horského potoka a asi po 200 metrech se objeví v pravém svahu Skalky skřítků, jež jsou osazeny plastikami skřítků, kterou většinu nedávno někdo bohužel zničil, nebo ukradl. Mineme vodárnu a po dalších zhruba 250 metrech dojdeme na rozcestí. Dáme-li se vlevo, dojdeme asi po 150 metrech k Lesnímu prameni. Mi se však dáme vpravo a jdeme stále po zeleném místním vycházkovém okruhu. Přibližně po dalších 250 metrech se zelená místní vycházková trasa prudce stočí doprava a začne stoupat k zahrádkářské kolonii Třešňovka. Mi zde však zelenou místní vycházkovou trasu opustíme a pokračujeme podle směrovky rovně údolím Horského potoka. Po dalších 250 metrech chůze proti proudu Horského potoka dojdeme ke štole Dürrholz.

mapa převzata z mapy.cz

,